Jestli jste plni smutku, nebo naopak radosti a potřebujete se s tím svěřit co nejširšímu okruhu lidí, ochotným číst vámi napsané řádky, jen do toho. Možná máte málo přátel, se kterými byste tyto chvíle chtěli sdílet, nebo máte pocit, že svůj žal potřebujete vykřičet do světa. Každopádně, utřídit si myšlenky a když dáte prostor i jiným, kteří budou moci napsat vám svůj názor, získáte pocit, že vaše problémy někoho zajímají.
učení z notebooku
Najdou se tací, co si píšou klasický papírový deník, ale možná zjistili, že se jim ze svého smutku neuleví, protože potřebují čtenáře, proto si najdou tuto veřejnou formu vyjádření. Můžou psát každý den, nebo jen občas, podle toho, kolik toho mají na srdci. Třeba jsou to lidé, kteří neumějí o svých problémech mluvit. Raději se svěří psaním.
Někdy je pěkné, když se střídají články nejen o smutku, ale i o veselých situacích, které člověk prožívá, a samozřejmě, zvířecí příběhy.
Přiznávám, že jsem jedna z těch, co mají několik let blog a dělím se o různé situace. Nejraději ale píšu o svých zvířatech, které nejsou psané mou rukou, ale jejich packou. Vyprávějí, co se jim děje, jak vidí svět, jejich veselé historky, ale i ty smutné. Ty zejména zaznamenávají odchod některého z nich. Jednou jsem psala několik dní po sobě smutné články a začala jsem mít starostlivé komentáře s otázkou, jestli to není předzvěst mého přemýšlení o ukončení života. Tehdy mi došlo, že je nutné se začít dělit i o veselé historky.
sekretářka u pc
Zpočátku jsem si myslela, že vydržím psát tak rok, ale už je to pěkná řádka let. Dřív jsem psala denně, to je pravda, ale za poslední rok, jen občas. Zjistila jsem, že to, co jsem chtěla napsat, to jsem udělala a pomohlo mi to. Vykřičela jsem se dostatečně.
Pravda, tyto stránky navštěvují i ne zrovna inteligentní lidé, takže pokud nemáte zakázané komentáře, obtěžují vás urážkami, vulgaritami a namyšlenými radami. Rady dávají hlavně ti, co toho „nejvíce už prožili a jejich moudra jsou opravdu důležitá“. Těm je tak maximálně dvacet a naprosto přesně vědí, co prožívá člověk jednou tak starý a to v situaci, o které oni sami akorát tak někde četli.
Někdy samotného člověka překvapí, o čem je ochotný psát, když má před sebou jen monitor a ne posluchače. Proto je lepší se nepouštět do nějakých větších intimních výkladů.
Naopak někteří chtějí svůj příběh vyprávět mnoha kamarádům, ale protože jsou rozprášeni po vlasti, nebo dokonce v cizině, napíšou článek jednou a zveřejní odkaz. Pak už je jen na každém jednotlivci, zda si článek přečte, či nikoliv.
Tak v čem asi může spočívat pomoc blogu?
– Odreagujete se
– Vypovídáte se o věcech, které máte na srdci
– Podělíte se o ně s více lidmi, než je okruh vašich kamarádů
– Uleví se vám a vy můžete vše, o čem jste psali, hodit za hlavu
Váš článek zůstane a přečíst si ho může kdokoli a kdykoli. A když dojdete k závěru, že už ho tam nechcete mít, můžete ho smazat. A jestli vám zveřejňování vašich myšlenek a pocitů pomáhá, není důvod se za to stydět.

3.7
06